Historie

            Historie Palladia se dle zachovaných legend váže až ke svatému Metodějovi, který měl tento reliéf věnovat sv. Ludmile při jejím křtu společně s dalšími předměty potřebnými ke konání křesťanských bohoslužeb. Vše mělo být ulito z korintské mědi, směsi různých kovů. (Tato směs snad vznikla, když Římané dobili přebohaté a překrásné řecké město Korint a zapálili je. Při tomto požáru teklo roztavené zlato, stříbro a mnoho dalších kovů potůčkem do blízkého moře, kde ztuhlo. Později tuto směs z moře vybírali a nad zlato si jí vážili, jak udává například Plinius v knize Libros Naturalis Historiae.) Ludmila si tento reliéf odnesla na svůj hrad Tetín, kde jej vroucně uctívala. 

            Po její mučednické smrti zdědil tento reliéf její vnuk Václav, kterého vychovala v mariánské úctě. Václav měl tento reliéf takřka ustavičně u sebe a zbožně jej uctíval. Měl jej u sebe také při válečném tažení proti vévodovi Radslavovi, který zastrašen zázrakem, když viděl kolem svatého Václava dva anděly, podrobil se pražskému knížeti bez boje.

            Když byl svatý Václav 28. září, snad roku 929, úkladně zavražděn svým bratrem Boleslavem, byl s ním i bl. Podiven – pobočník svatého Václava, který jej provázel téměř na každém kroku. Podiven, který znal duchovní hodnotu Václavova mariánského reliéfu pro svého pána, nechtěl reliéf nechat vrahy potupit, sejmul jej z hrudi mrtvého knížete a utíkal pryč z města. Vrazi svatého Václava se báli, že nepohodlný svědek unikne, a dali se tedy do jeho pronásledování. Podiven, protože viděl, že před nimi neuteče, schoval reliéf na vršku za Boleslaví a utíkal dále k lesu. Na pokraji lesa jej však vrazi dostihli a na jednom ze stromů oběsili. Od této doby byl mariánský reliéf téměř po dvě a půl století ztracen. 

            Další dochovaná legenda nám vypráví o jeho nalezení. Kolem roku 1160, za doby panování Vladislava I., jakýsi rolník oral na svém poli. Najednou se však jeho koně zastavili a nechtěli jít dál. Několikrát musel koně mocně pobídnout, aby se hnuli, a když se dali opět do kroku, pluh se zaryl hlouběji a v brázdě se objevil lesklý kovový obrázek Panny Marie s Ježíškem v náručí. Protože netušil, o jaký obrázek jde, vzal si jej domů. Užasl však, když druhý den ráno zjistil, že je obrázek pryč. Ještě více se ale podivil, když kovový obrázek nalezl na místě, odkud ho předešlý den vzal. Když se toto opakovalo i další dva dny, pln zmatku vzal obrázek, donesl ho kanovníkům do kostela sv. Václava a vyprávěl jim, co se mu přihodilo. Oni ihned reliéf umístili ve svatyni. Opakovalo se však to, co se dělo oráčovi. Ráno byl vždy reliéf na původním místě nálezu. To přimělo kanovníky o celé věci více přemýšlet, a tak dospěli k názoru, že Panna Maria si dle všeho přeje být uctívána na místě nálezu svého obrázku. Proto byla na tomto místě zbudována malá svatyňka a na jejím oltáři obraz vystaven. 

            Pravost této legendy je předmětem mnoha sporů. Jelikož neexistují přímé prameny potvrzující legendu, musíme se spolehnout pouze na souhru souvislostí a fakt, že reliéf, který se dnes nachází ve Staré Boleslavi, je skutečně dle expertíz zhotoven z takzvané korintské mědi, která je známá ze středomoří, z míst, odkud přišel sv. Metoděj s bratrem Cyrilem. Vzezření reliéfu však odpovídá spíše století patnáctému, kdy byl pravděpodobně původní reliéf pro velké poškození (vlivem času a husitských válek, které od svého počátku silně ovlivnily Starou Boleslav) opraven a nabyl dnešní podoby. Lze předpokládat, že dnešní podoba je velmi blízká obrázku, který nosil svatý Václav na své hrudi. Po celá staletí přicházely do Staré Boleslavi proudy poutníků, kteří navštěvovali místo mučednické smrti svatého Václava a zároveň prostřednictvím tohoto vzácného reliéfu přednášeli skrze Bohorodičku své prosby našemu Pánu.

            Počátkem 17. století, když byl již císař Rudolf II. slabým, neduživým starcem, využili této situace čeští stavové a vyvinuli na něj nátlak. On, jelikož je nutně potřeboval, podlehl jejich tlaku a 9. července roku 1609 vydal královský majestát, který protestantům v Čechách zajišťoval úplnou svobodu a četné výsady. V této pro katolíky pohnuté době však svitla naděje – reliéf Bohorodičky s Ježíšem. Toho se ujali dva horliví jezuité P. Colens a P. Cristecius, kteří zorganizovali velkolepé procesí od Staré Boleslavi. Dne 18. srpna 1609 byl tento reliéf prohlášen Palladiem země české. 

            Po prohlášení boleslavského reliéfu Palladiem stoupá rok od roku počet poutníků přicházejících se mu poklonit. Množí se také zprávy o zázračných vyslyšeních proseb. 

            S příchodem Matyáše II. na český trůn význam Staré Boleslavi ještě pokročil. Jeho manželka Anna Tyrolská byla velkou mariánskou ctitelkou a neobyčejně se zajímala o Starou Boleslav. Z její strany také vzniká první popud ke stavbě důstojného stánku – dnešního chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Na tento projekt také okamžitě věnovala několik tisíc dukátů. Byly založeny sbírky mezi lidem a v roce 1617 začala stavba nové mariánské svatyně. Stavitelem byl Ital Jakub de Vaccani. I přes to, že 15. prosince 1618 zemřela císařovna Anna a 20. března 1619 císař Matyáš, byla stavba roku 1623 dokončena. Takto velkolepá stavba za pouhých šest let. To samo o sobě hovoří o tom, s jakou láskou a nasazením byla budována. 
            14. února 1632 vtrhli do Staré Boleslavi dva sasští důstojníci s vojáky a mimo jiných cenností uloupili i posvátné Palladium, které věnovali plukovníku Vavřinci Hoffkirkovi, jenž nenáviděl Rodičku Boží. Umínil si, že ji potupí zvláštním způsobem, a tak 29. března dal na Staroměstském náměstí přímo proti Týnskému kostelu postavit šibenici a na ní oběsit jakéhosi tesařského tovaryše. Proti této šibenici potom postavil dvě židle a na jednu z nich přibil Palladium hřebem. Dodnes je na Palladiu na to památka, a to díra na krku Panny Marie - dnes zakrytá šperkem. Palladium si jako válečnou kořist odvezl Hoffkirk do Lipska, kde jej dal bedlivě střežit v naději, že za něj dostane značné výkupné. Tak se také nakonec stalo. Za reliéf Rodičky Boží – Palladium - bylo vyplaceno na tu dobu neslýchané výkupné 100 tisíc zlatých. Je s podivem, že národ zdecimovaný válkami byl schopen tak vysoké výkupné zaplatit. I v tom můžeme shledat Boží vůli. Pro srovnání, o jakou hodnotu se jednalo, můžeme uvést, že menší panství se zámkem, lesy a polnostmi se dalo v té době pořídit přibližně za 5000 zlatých. 

            Po vykoupení bylo Palladium slavnostně vráceno do Staré Boleslavi dne 12. září 1638. Slavnostního navrácení se zúčastnil mimo jiných významných osobností i sám císař Ferdinand III.

            Po slavném návratu Palladia bylo ve Staré Boleslavi opět zaznamenáno mnoho zázračných vyslyšení a uzdravení.

            Již roku 1639 však do Staré Boleslavi vtrhli Švédové. Přišel švédský vojevůdce Jan Banner a ve Staré Boleslavi nechal mnoho domů zbořit a zbudovat z nich opevnění. Chrámy byly z větší části ušetřeny, jen severní věž kostela sv. Václava byla ubourána, vysypána sutí a na ní instalována děla proti Brandýsu. 27. června byly však chrámy vyloupeny a oltáře zcela zničeny. Drahocenné Palladium společně s chrámovými klenoty bylo díky opatrnosti děkana Bílka včas přeneseno do Prahy. Bylo svěřeno paní Brigitě z Lobkovic, která jej vzala s sebou ke dvoru do Vídně císařovně Marii Anně, manželce Ferdinanda III. Tam se dostalo Matce Boží drahocenných perel a korunky, také byl zhotoven trůnek z ebenu, zlata, perel a velkých smaragdů. Všechen ten materiál byl přivezen až ze vzdálené Indie. Anna byla totiž dcerou krále Filipa III.–španělského a právě Španělsko mělo v Indii své kolonie, ze kterých bylo vše dovezeno. 

            Po odtažení švédských vojsk v roce 1640 bylo stále Palladium ve Vídni. To ale nevadilo poutníkům a do Staré Boleslavi přicházely velkolepé poutě jako například ta ze 7. na 8. září, kdy se celou noc střídala kázání, zpěvy a modlitby před osiřelým oltářem. Palladium bylo ve Vídni celých osm let. Ovšem po korunovaci Ferdinanda IV. českým králem bylo Palladium na prosbu těžce nemocné císařovny Marie Anny předáno pražskému arcibiskupovi Arnoštu z Harrachu se žádostí o slavnostní vrácení zpět do Staré Boleslavi. K tomu byl 19. srpna 1646 opět sestaven velkolepý průvod z Prahy do Staré Boleslavi. Ze všech kostelů v Praze prý vycházel průvod, který se u chrámu sv. Víta spojoval a v čele s Palladiem země české směřoval do Staré Boleslavi.

            Neměl to však být pro Palladium vysněný klid. Již roku 1648 se začali švédové opět nebezpečně blížit k české zemi, a proto bylo Palladium opět převezeno do Prahy a uloženo v chrámu sv. Víta. Spoléháno bylo na to, že tam nepadne tak lehko do rukou nepřítele. Švédský generál Wrangel se dostal se svým vojskem až k Plzni. Tam se k němu připojil jakýsi plukovník Arnošt z Ottowaldu a prohlásil, že za příslušnou odměnu mu prozradí, jak se snadno dostat do města Prahy. Generál přistoupil na jeho návrh a již 25. července byl 3 hodiny cesty od Prahy. Krátce po půlnoci se mu skutečně mezerou v hradbách podařilo vniknout do města. Švédové se tak zmocnili Hradčan a Malé Strany. Na Staré a Nové Město se jim však proniknout nepodařilo. O to se měl postarat kněz Jiří Plachý, který s jedním z druhů ihned po prvním poplachu zavřel staroměstskou mosteckou bránu. Švédové zde plenili po celé tři dny, neušetřili ani chrám sv. Víta a při tom se jim do rukou dostalo i Palladium. 
            Neměli ho však dlouho. Velkou zásluhu na tom měla opět paní Brigita z Lobkovic, která se společně s Annou Magdalénou dobře znala se švédským velitelem Karlem Gustavem. Obrátila se na něj a vyložila mu, jak velice by se zavděčil nové císařovně Marii Leopoldině, kdyby jí staroboleslavský obraz zaslal do Vídně. Jemu se tato rada zalíbila tím více, že zrovna jednal s císařem o míru. Tak se Palladium ocitlo opět ve Vídni. Císařští manželé přijali jej s velkou radostí a umístili ihned ve své kapli. Jelikož Praha byla stále obléhána švédskými vojáky, měli velkou obavu, že se Švédové zmocní i Starého a Nového města. Upřímně se proto před Palladiem modlili o záchranu Prahy. Jejich prosby byly vyslyšeny a Švédům se nepodařilo Prahu dobít. Nakonec švédové na svůj záměr zcela rezignovali. Brzy poté byl uzavřen takzvaný Vestfálský mír, kterým byla třicetiletá válka ukončena. 
            Začala ihned jednání o navrácení Palladia zpět do Staré Boleslavi. Na nátlak arcibiskupa a vlivných šlechticů se Ferdinand III. rozhodl Palladium vrátit, a to co nejslavněji. Uspořádána k tomu byla opět velkolepá pouť a 8. září stanulo Palladium opět na oltáři chrámu ve Staré Boleslavi. K této příležitosti složil český varhaník a skladatel Adam Michna z Otradovic také novou píseň oslavující Pannu Marii. 

            S potěšením můžeme říci, že od této doby Palladium neopustilo českou zemi. 

            V letech 1674-80 byla z Prahy do Staré Boleslavi vystavěna Svatá cesta, takzvaná Via Maria, čítající čtyřiačtyřicet výklenkových kaplí vzdálených od sebe přibližně 400 m, tj. na vzdálenost Karlova mostu, ozdobených mariánskými a svatováclavskými motivy.

            Co význam Staré Boleslavi neobyčejně pozvedlo v očích prostého lidu, byl zájem českých panovníků a vládců o Starou Boleslav. O císaři Karlu IV. je známo, že přicházel často do těchto míst s pražským arcibiskupem Arnoštem. Boleslav navštívil i císař Zikmund a byl zde dokonce i Ladislav Pohrobek. Památný obraz dále uctili císařové Ferdinand I., Maxmilián II., Rudolf II., Ferdinand II. a III., Leopold I. se přišel k Matce Boží do Staré Boleslavi poklonit jen v roce 1657 šestkrát. Staroboleslavské zápisy zaznamenávají k roku 1702 návštěvu Josefa I. s chotí Vilemínou. Dále poklekl před Palladiem také Karel, král španělský, Karel VI., císařovna Marie Terezie, Josef II., František I., Ferdinand Dobrotivý a po delší dobu velmi často navštěvoval staroboleslavskou svatyni rakousko-uherský císař Karel I. se svojí chotí Zitou.

            Od sedmnáctého století závodí se svými panovníky v úctě k Palladiu také zemská šlechta. Mnozí z nich si jako zvláštní výsadu vyprošují, aby po smrti byli pohřbeni u Palladia. Jejich počet potom dosahuje čísla téměř 200.

            Jaký byl nával poutníků do Staré Boleslavi v první polovině 18. století, dovedeme posoudit z toho, že kolem roku 1740 bylo jen v mariánské svatyni a pouze v letních měsících rozdáno na 52 000 svatých přijímání. V roce 1772 potom v obou svatyních přes 110 000 svatých přijímání, z toho přes 55 000 v chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Dobové záznamy také hovoří o tom, že přicházely poutě čítající až 20 000 poutníků, při kterých se zpovídalo nepřetržitě celý den, celou noc a další den, a ani tak se nedalo vyhovět všem kajícníkům. 
            Velmi silnou ranou pro poutníky směřující do Staré Boleslavi byla doba josefínská, a to především díky vydanému zákazu poutí. Jak si stěžuje kronikář v této době, počet procesí klesl k číslu 60 a svatých přijímání bylo podáno pouze 19 000.
            22. ledna 1833 se zmocnilo veškerého obyvatelstva staroboleslavského velké vzrušení. Uprostřed noci vzplanul náhle chrám Panny Marie jakousi tajemnou září a tento jev trval asi dvě hodiny. Opakovalo se toto i 3. března 1834. Obyvatelstvo plno úžasu vstupovalo do chrámu ve snaze dopátrat se zdroje této záře, ale nic nenalezlo. Nebylo to ostatně ojedinělé. Nejznámější takové osvětlení bylo v noci ze 14. na 15. srpna 1639.

            Období kolem roku 1900 bylo pro Starou Boleslav asi jedno z nejsmutnějších. Poutě k Palladiu velice poklesly, mnoho lidí o něm dokonce ani nikdy neslyšelo.

            Obratem však byl rok 1918 a s ním národní uvědomění. Symboly českého národa získaly opět svůj význam a nejen díky P. Málkovi, který se později také stal kanovníkem ve Staré Boleslavi, byly významné poutě obnoveny. Především pouť a velkolepé slavnosti k příležitosti svatováclavského milénia v roce 1929 opět oživily kult Palladia, který se začal velmi rychle šířit mezi lidem. Dne 19. května 1929 přišli redemptoristé a začali se věnovat Staré Boleslavi. Již v roce 1930 byla mariánská svatyně opravena uvnitř i navenek nákladem 380 000 Kč. Do Staré Boleslavi opět začali chodit poutníci z celých Čech a jižní Moravy. Některá procesí čítala až 1000 poutníků.
            Dalším velkým mezníkem Palladia byl rok 1938. Slavilo se 300leté výročí přenesení obrazu z Prahy do Staré Boleslavi. Navíc byla další světová válka takříkajíc „na spadnutí“ a mladý československý stát byl ohrožován Hitlerem. V této době bylo Palladium jako hvězda, ke které se mohl národ obrátit a žádat ochranu své země. Jen 2.-4. července přišlo asi 80 procesí ze všech stran Čech i Moravy. Největší z těchto procesí, čítající 1200 poutníků, bylo z vikariátu českobrodského. Mezi nejmohutnější patřila pouť 17. července z diecéze královéhradecké, která čítala 3000 věřících v čele se svým biskupem Mořicem Píchou. 14. srpen 1938 pak můžeme klidně prohlásit „Dnem Slovanů“. Sešli se zde Češi, Moravané, Slezané, Slováci, Rusíni a Poláci. Ti všichni byli spojeni jedinou prosbou směřující k Rodičce Boží a k svatému Václavovi: „Nedej zahynout nám, ni budoucím!“ Nutno podotknout, že to bylo opravdu zapotřebí.

            Dne 7.-11. září byly hlavní jubilejní slavnosti Palladia. I Němci byli z této slavnosti rozpačití. O slavnostech, pokud je známo, psalo 91 novin a časopisů, z toho 66 českých, 5 slovenských, 15 německých, 4 americké, 1 polské a 1 vídeňské. Palladium bylo převezeno slavnostní kolonou do Prahy na Staroměstské náměstí. Svou velkolepostí překonávaly události všechny odhady. Prosit k Palladiu přišlo přes 150 000 lidí. Týnský chrám, do kterého se vejde 7000 lidí, nestačil, a tak vynesl kněz Palladium ven na náměstí a tam je podal k uctívání. Slavnost byla také přenášena československým rozhlasem. Celé toto velké uctívání a chvála Palladia byla zároveň velkou manifestací proti nacismu. 11. září po mši svaté v Týnském chrámu bylo Palladium kolonou 91 automobilů ověnčených bílými květy, za účasti mnoha politiků a představitelů církve, převezeno zpět do Staré Boleslavi. Kostel i náměstí byly dokonale zaplněny věřícími a mezi nimi očekával Palladium i sám kardinál. Slavnostní zakončení této slavnosti bylo přenášeno nejen československým, ale i francouzským rozhlasem.
            Když 15. března 1939 Němci zabrali i to, co po českém státu ještě zbylo, putovaly četné poutě do Staré Boleslavi, a to až do 1. září, kdy po vypuknutí německo-polské války přišla nařízení značně omezující národní i náboženskou svobodu. Do té doby však přicházely 2-3 poutě denně, více než polovina z nich čítala 500-1000 lidí. 

            Ve strachu před Němci bylo Palladium tajně zazděno a nahrazeno věrnou kopií. Z tohoto úkrytu bylo vyjmuto teprve 23. června 1945.

            Po osvobození Československa se rychle rozšířila myšlenka na oslavy k poděkování Panně Marii za ochranu země. Byl stanoven termín od 24. června do 1. července 1945. První zastávkou byl kostel sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně, kde se již od čtvrté hodiny ranní kupili lidé očekávající Palladium. Lidí se zde sešlo kolem 10 000. Po uctívání pokračovalo Palladium svou cestou po Praze. Dalším místem zastávky byl vinohradský chrám Božského Srdce Páně, kde nové tisíce věřících vítali Ochránkyni a její posvátný obraz. Zde bylo Palladium až do druhého dne uctíváno davy věřících. K večeru bylo převezeno do kostela sv. Václava na Smíchově. Opakovaly se davy věřících, kteří uctívali Palladium až do poledne dalšího dne. Ve středu v poledne bylo převezeno k uctění ubohým ctitelům, kteří jej nemohli sami navštívit - do Vincentina, k slepcům, do nemocnice apod. Chrám v Holešovicích byl Palladiu vyhrazen středeční večer a celý čtvrtek. Opět se opakovaly velké zástupy děkujících věřících. Vrcholem však mělo být uctívání u sv. Ignáce. Tato nejnavštěvovanější pražská svatyně takové davy věřících ještě nezažila. Pobožnosti zde trvaly až do půl třetí do rána, poté byla svatyně již od časných ranních hodin opět plná v očekávání svěcení kněží před Palladiem, které začínalo o půl osmé. Jen za dva poslední dny zde bylo podáno na 8 000 svatých přijímání. V neděli 1. července se zde také uskutečnila závěrečná pobožnost a Palladium bylo převezeno zpět do Staré Boleslavi, kde jej již očekávaly nové davy lidí.

            Dnes můžeme tyto události hodnotit s odstupem času. Můžeme také říci, že Matka Boží staroboleslavská vyslyšela prosby českého národa. Která z evropských zemí byla méně poničena II. světovou válkou? Může to být jen Boží ochranou, že je Praha i dnes tak krásnou evropskou metropolí, která zůstala téměř nedotčena. Přes všechny hrůzy této války byla česká i moravská města ušetřena absolutního zničení, jaké například postihlo polskou Varšavu a mnoho jiných evropských měst. 

            Po velkolepých a krásných oslavách „poděkování Panně Marii staroboleslavské“ se však měla historie tohoto skvostu opakovat. Přišel duben roku 1950 a s ním internace redemptoristů, nejen ze Staré Boleslavi. Také se začala stupňovat represe komunistického režimu proti katolické církvi a svobodě vůbec. Na místo redemptoristů se ujímají Staré Boleslavi diecézní kněží – kanovníci staroboleslavské kapituly sv. Kosmy a Damiána. Ti však neměli žádné zkušenosti se šířením úcty k Matce Boží staroboleslavské a ani reálné možnosti, jak s tímto kultem nakládat. Proto význam poutního místa začíná, právě s rostoucí represí režimu, výrazně upadat. Následná „ateizace“ Československa ještě více tento úpadek prohlubuje. Dle mého názoru přichází asi nejtemnější období kultu Palladia. Jestli na přelomu 19. a 20. století byli lidé, kteří o Palladiu neslyšeli, tak v této době se jen těžko hledají lidé, kteří o něm alespoň zaslechli. Jen sporadicky se objevují věrní ctitelé, kteří se i přes hrozbu persekucí ze strany režimu odvažují přijít, poklonit se Palladiu a také navštívit místo mučednické smrti sv. Václava.

            Teprve s pádem komunistického režimu v celé střední Evropě přichází uvolnění. Začínají vzrůstat počty poutníků a lidé ztrácejí strach z pořádání veřejných poutí. Jen velmi těžko se však daří hrstce příznivců – obdivovatelů Palladia - organizovat větší poutě do těchto míst.

            V roce 2003 však přichází do Staré Boleslavi na pozvání pana kardinála Miloslava Vlka řád kněží pallotinů, kteří se ujímají poutního místa kultu Palladia země české společně s kultem svatého Václava. Přijímají tak těžký úkol spočívající v obnově jednoho z nejzanedbanějších poutních míst v Čechách. Úkol, který je také výzvou všem věrným příznivcům Staré Boleslavi, aby se zapojili, každý svými možnostmi, do obnovy jednoho z nejhezčích duchovních míst a k šíření úcty Palladia země české – nenahraditelné záštity celé země.

            Děkujme Matce Boží za všechna dosud vyslyšená přání a za ochranu české země. Modleme se, aby i v dalších letech byla naší ochránkyní a aby i nadále láskyplně naslouchala našim snažným prosbám, směřujícím skrze ni k Pánu Bohu.

Robert Pecha
 

Použitá literatura:

 
Všechna autorská práva k textu vyhrazena ©2006